Prášek si vytáhl jehlu ze žíly. Měl v ní modrou tekutinu. Zaklonil hlavu a podíval se do fialového slunce. V mysli se mu rozvíjela nirvána a celým tělem rozlévala nezměrná slast. Musel však odtud odejít. Nebyla to realita, ale pouhá fata morgána způsobená tvrdými drogami. Chtělo se mu vystoupit z těla. Namísto toho se jen rozhlédl kolem sebe a spatřil mrtvá těla několika svých kamarádů. Ztěžka vstal. Sunul svá záda po stěně. Oprášil si při tom trochu kolena, narovnal se a učinil prvních pár vratkých kroků. Hlava ho bolela. Cítil nesmírnou potřebu se nadýchat čerstvého vzduchu. Dostal se k oknu.
Venku na ulici zuřila válka každodenní šedi. Šlo do tuhého. Viděl jak lidé do sebe sekají a zabodávají různé smrtící nástroje. Z vraždy se stal normální styl života. Hlavně mladí lidé v tom excelovali, ale nikdy nemohli pro nedostatek zkušeností přetrumfnout starce. Ti, ač kolikrát belhaje se o holi, konali pravé divy krutosti. Jejich morbidní způsoby přiváděly člověka do užaslých rozpaků.
Prášek ucítil v levém rameni ostrou bolest. Podlomilo se mu pravé koleno a on se i proti své vůli sesypal na podlahu. Měl tam díru propálenou laserem. Znechuceně si odplivl a vytáhl z kapsy speciální plastický zacelovač ran. Uvědomil si, že musí odtud co nejdřív vypadnout. Dalo se předpokládat, že ten, co po něm vystřelil, se ho jistě pokusí dorazit.
Lidé se mezi sebou žrali. Skoro nikomu se nelíbilo konzumovat hmyz. Maso je maso. I v řeznictví visely lidské kostry, které lákaly důvěřivé zákazníky na jatka. Naivka vstoupil do krámku a dostal ránu pistolí do zátylku.
Prášek se odplazil na chodbu a zbystřil zespodu mutující hlasy teenagerů. Postavil se na všechny čtyři, teprve až se cítil chráněný před odstřelovačem, se zvedl zcela a nyní si to zamířil ke schodišti a utíkal nahoru ke střeše.
Vzápětí vybuchly první granáty a vzduch prosákl vůní spálených lidských těl. Byl patrný nádech psychedelické drogy, kterou brali všichni cestovatelé v čase. Čas ani prostor neexistují. My lidé jsme rozpuštěná umělá hmota v konečníku šíleného Boha a podle toho to taky vypadá.
Podíval se kolik mu zbývá. Necelá minuta, snad se mu podaří před pubertálními lovci ukrýt do doby, než se vytratí v jiné části fragmentárního vesmíru. Už navštívil hodně světů, ale všude vládl chaos s choromyslností.
Úplně na střechu se neodvážil. Tam by ho jistě sejmuli, ani by nestačil mrknout. Kroky jeho pronásledovatelů se přibližovaly. Zaslechl zvuk přistávajícího vrtulník. Škvírou v polorozpadlém zdivu zahlédl, jak z něj vytahují nosítka s téměř devadesátiletými starci. Odkrývají je od bílých prostěradel a dávají jim do rukou zbraně. Jednalo se o lapače jsoucna. Byl to poslední výstřelek vědy a techniky. Všechno v okolí dvaceti metrů se rozpadlo na jednotlivé atomy a znovu se to smrštilo, ale tak, že nic z toho nedávalo smysl. Oko bylo místo žaludu, ucho nahradilo pupek a palec od nohy se nacházel v hrdle. To samé se dělo i se stavebními materiály.
Prášek zahlédl náctiletého, brutálními uhry posetého, maniaka, který po něm mrštil vidlemi na kydání střev. Prosvištěly jeho nenadále vyprchanou podstatou. Tady, kde momentálně byl, to už znal. Ubíral se tunelem bílého světla. Všude kolem se míhaly metafyzické paprsky a odehrával se nesmrtelný proces znovuzrození. Ve skutečnosti to byla zkáza a prokletí. Bolest a život strávený v bídě a utrpení. Jeden z těch šlehanců ho zasáhl plnou silou do hrudi. To, co následovalo, byla díky halucinogenní látce, jež mu v žilách kolovala namísto krve, extáze.
Byl nahý a ležel v trávě. Její stébla byly vysoké. Kolem se procházely nahé ženy a divně si ho prohlížely. Jedna ho s odporem pohladila po zadku. Převrátil se a chtěl se napřímit. Ženy při pohledu na jeho rozmnožovací orgán začaly vřeštět jako opice. Zanedlouho se tu objevily sadistické dozorkyně s hadicemi leptajícího plazmatu. Prášek byl opět na útěku.
Míhal svými atletickými nohami a běžel rozlehlou zahradou. Už neměl žádnou látku, ani si ji nedokázal vyrobit. Potřeboval najít dýlera. Ti také pendlovali z jednoho místa na druhé. Otázkou přežití a racionální mysli se stalo neustálé setrvávání na cestě. Vesmír nebyl nikdy tak veliký, jak si člověk myslel. Vesmír se už dávno završil a zmizel. Vesmír čeká v lůnu své matky kosmické prázdnoty na příležitost zaniknout.
Prášek dorazil k plotu. Byl pod proudem. Věděl, jak se v takové situaci zachovat. Nezastavil se. Naopak zrychlil jak jen nejvíc mohl a dokázal. Vrhl se do náruče smrti po hlavě. Jeho momentální konec nebyl z těch prvních ani posledních.
Doktor si ho nedůvěřivě prohlížel a zeptal se asistující sestry:
„Kde ho našli?“
„Visel na stromě,“ odvětila ona a doktor se zajímal dál:
„A to jako za tento hřebík?“ ukázal při tom na jím probitá varlata.
„Ano,“ přikývla sestra a doktor vzal kleště a začal operovat.
Vyrval mu ho ze šourku, zašil otvor a poručil:
„Dejte ho na sedmičku. Bude teď potřebovat psychologa. Teda pokud přežije.“
Prášek ležel připoutaný koženými popruhy k posteli. Psycholog se na něj usmíval. Byla to žena, kterou moc dobře znal. Jakmile si všimla, že je zase při smyslech, zeptala se ho:
„Chcete ještě pokračovat?“
„Ano,“ řekl.
Nemělo smysl protahovat tíživou situaci abstinenčních příznaků. Všechno byla už jen otázka peněz.
„Vaše bankovní konto je prázdné, obávám se, že to nepůjde,“ informovala ho psycholožka. „Ani jste nedosáhl žádných pro nás hodnotných výsledků.“
„Přece mě nenecháte v tomto světě. Nikoho tu neznám!“ zahýkal bojácně Prášek.
Psycholožka ho však uklidnila těmito slovy:
„Klidně si tady zhebni,“ a odešla.
Prášek si poležel v nemocnici tři týdny a pak šel rovnou do vězení pro dlužníky. Neměl u sebe žádné doklady a nedokázal srozumitelným způsobem vysvětlit odkud pochází. Kdyby jim řekl, že z universa, ale ne z této alternativní roviny bytí, skončil by v blázinci. Uhrál to na amnesii, odpracuje si v lágru léčbu a potom ho pustí na sociální dno mezi vegetující spodinu.
Během lámaní šutru neměl Prášek vůbec sílu přemýšlet, co by měl podniknout, ale protože byl hezký, nechal se krátce po odpykání trestu sbalit na vlakovém nádraží gayem. Měl pleš a kolem krku ohromný zlatý řetěz.
Prášek zavolal z jeho bytu psycholožce. Bylo to krátce po souloži. Buzerant byl omráčený, spoutaný a s roubíkem v ústech. Prášek mu odcizil hotovost, která mu stačila na dvě dávky. Nikdy neřešil, co bude dál. Byla to otázka závislosti. Domluvili si schůzku u fontány na náměstí.
Setkali se k večeru. Žilo to tu hazardem, kriminalitou a prostitucí. Podal jí hotovost a ona se ho zeptala:
„Stojí vám to za to?“
Prášek si aplikoval dávku a pronesl:
„Teprve až pochopím to, co je, tak přestanu.“
Pomalu v duchu odpočítával okamžik, kdy pruda naběhne. Psycholožka se na něj smutně dívala a před očima měla nádherný exemplář schizofrenika, jaký se snad nenajde v žádné učebnici. Bylo jí ho líto, ale taky to byla její práce. Aniž by to Prášek věděl, domluvila mu na čtvrtek lobotomii. To ho určitě zklidní.
